Josef Jungmann

(16. 7. 1773 Hudlice – 14. 11. 1847 Praha)

Český filolog, lexikograf, spisovatel a překladatel.

Působil jako středoškolský profesor, děkan filosofické fakulty, rektor Karlo-Ferdinandovy univerzity.

Památník Josefa Jungmanna v Hudlicích

Život Josefa Jungmanna

Krajina, ve které Hudlice leží má bohatou geologickou minulost. Jsou zde uložena ložiska železných rud, v okolí obce se těžívala rumělka a v potocích i nedaleké řece Berounce rýžovalo se zlato. Toto nerostné bohatství a hluboké křivoklátské lesy měly v dávných dobách velký vliv na složení obyvatelstva a způsob jeho obživy.
Nákladníci dolů přiváděli ku svým horním dílům cizí havíře, hlavně z Německa – Bavorska a Míšně, kteří se v kraji potom trvale usídlili. Jejich jména se dodnes vyskytují v hudlické obci i sousedních vesnicích.

Takovýmto způsobem dostali se do těchto míst i předkové nejslavnějšího hudlického rodáka Josefa Jungmanna. Jméno prvního Jungmanna se objevuje již ve 30-ti letých válkách a sám Josef Jungmann píše později v dopisech svému příteli Markovi, že „přišli sem nedobrovolně ze Saska“.

Dne 16. července 1773 narodilo se Tomáši a Kateřině Jungmannovým šesté dítě, chlapec, který byl za několik dní pokřtěn v místním roubeném kostelíku jménem Josef Jakub. Po Josefovi následovali ještě čtyři sourozenci a tak 10 dětí žilo a vyrůstalo pod střechou staré doškové chalupy. Jejich mládí se dozajista nelišilo od života ostatních vesnických dětí. Jen snad to, že Josef a záhy i mladší bratři Antonín a Jan jevili bystrost a nadání, rozhodlo, že rodina ševce Jungmanna se odhodlala dát všechny tři na studie.

Všichni tři se zapojili do národního obrození. Psali knihy, každý ve svém oboru, ovšem nejjasnější hvězdou tohoto triuvirátu stal se Josef, který si vybral úkol nejtěžší: vzkřísit, očistit a zachránit český jazyk. V době, ve které tito lidé žili, náleželo české království k habsburské koruně. Vladaři tohoto rodu se snažili všemi prostředky poněmčit poddané neněmecké národy. V úřadech, ve školách, v kostelech zněla němčina, která se pozvolna stávala jazykem vzdělanců. Kolik tehdejších osobností psalo o českém národě a pro český národ svá díla německým jazykem, protože věřili, že „chudým“ českým jazykem není možné psát vědecká a odborná díla. Čeština se vytrácela z měst na venkov a jen prostí lidé zachovávali si svoji mateřštinu v čisté podobě. K těmto pramenům se museli naklonit všichni, kdo chtěli zabránit národní tragédii, kdo chtěli vzkřísit rodný jazyk!

Josef Jungmann, profesor a vychovatel, stává se osobností, kterou vynáší proud do čela boje. Již v Litoměřicích, prvním místě svého působení, kde vyučuje 16 let na německém gymnaziu, upřesňuje si svůj národní a světový názor a spolu s hrstkou nadšenců, k nimž patří i pozdější libuňský děkan Antonín Marek, vydají se za svým cílem. Je to v prvé řadě péče o český jazyk a v řadě druhé, stejně významné, vytýčili svůj vztah k ostatním slovanským národům.

Ve svých 43 letech odchází Jungmann konečně do vytoužené Prahy. Nastupuje místo profesora na akademickém gymnaziu, kde se později stává prefektem. Do Prahy si s sebou přináší přesně rozpracovaný plán svého životního díla – velkého Slovníku česko-německého. A do hlavního města přichází opravdu včas! Bylo zde potřeba vůdčí osobnosti, která by vedla a usměrňovala vlastenecky planoucí činorodou prací, ale jak jinak ani nemohlo být, i spory a intrikami, které dovedly ztrpčit radost z práce. Jen kolik nepřátelství přinesl mu boj o český pravopis.

Česko-německý slovník, mohutné pětisvazkové dílo, bylo přijato celým národem s nadšením. Český jazyk, vysmívaný a opovrhovaný, nachází v něm oporu a také podává doklad, že je to jazyk živý, bohatý a rovnocenný všem světovým jazykům. To vše je příčinou, že se Jungmann dožívá slávy, úcty a poct jako jeden z mála českých vlastenců již za svého života. Básníci na něj psali ódy, naučné společnosti – Akademie, jmenovaly jej svým členem a posílaly vyznamenání. Císař Leopold daroval mu zlatý prsten a povýšil jej do rytířského stavu. Pocty nebraly konce. V roce 1838, když byl zvolen děkanem filosofické fakulty, bratr Antonín Jungmann, doktor medicíny a profesor předává svému staršímu bratru Josefovi svůj universitní úřad a třetí bratr Jan, kněz, člen křížovnického řádu, slouží slavnostní mši, která k této instalaci patřila. Tehdy se na půdě staroslavného Karolina setkali tři bratři Jungmannové, vzácný příklad tehdejší i dnešní generaci, že třeba z prosté doškové chalupy, lze dosáhnout cílů nejvyšších.

Revolučního roku 1848, jejž Jungmann celým svým dílem a životem pomáhal připravovat, se sám nedočkal. Zemřel v listopadu roku 1847 oplakáván doslova celým národem.Pohřbu, možno říci nevídaného, zúčastnili se nejenom Pražané, ale i nesmírné davy venkovského lidu. Ti všichni přišli doprovodit „svého Jungmanna“, patriarchu českého jazyka. Nikoli pohřebním vozem, jak bylo zvykem, ale na nosítkách, pod nimiž se vystřídali zástupci všech složek národa, byla nesena prostá rakev se vzácným břemenem až na olšanský hřbitov. Místo kytic, věnců a stuh, skvěl se na víku rakve otevřený první díl Slovníku a prostá vavřínová snítka.

Uzavřela se poslední kapitola života velkého člověka, jehož dílo žije v národním povědomí dál.

Josef Jungmann se narodil v Hudlicích 16. července roku 1773. Po naplnění svého plodného života zemřel 14. listopadu Litoměřicích.

Pro připomenutí významu a uctění památky „tichého génia“ Josefa Jungmanna se v Hudlicích ve výročních dnech konaly a konají Jungmannovy slavnosti či připomínkové oslavy – Jungmannovy Hudlice.

Oslavy významných výročí:

výročí 100 let narození – Slavnost Jungmannova ve dnech 19. a 20. července 1873
výročí 150 let narození – Slavnost Jungmannova ve dnech 15. a 16. července 1923
výročí 200 let narození – Slavnost Jungmannova ve dnech 7.až 15. července 1973
výročí 230 let narození – Jungmannovy Hudlice dne 12. července 2003

Připomínkové oslavy narození:

OSLAVY 100 let – 20.července 1873 – (údaje čerpány z dobového tisku)

účast:

– přítomno na 15 tisíc účastníků z daleka i z blízkého okolí, z toho v průvodu na 3 tisíce
výzdoba:
– Celé Hudlice a každý domek byly pěkně vyzdobeny červeno-bílou, zlatě prošívanou látkou, klestím, věnci, praporci a vlasteneckýmy hesly
– Na obou koncích obce zbudovány slavnostní brány vyzdobené klestím, červenými růžemi a vlály zde mohutné prapory české i slovanské.
– Nejmohutnější prapor vlál na hudlické skále.

pomník:

– Aby upomínka na Jungmanna a stoletou slavnost byla trvalá rozhodli hudličtí zřídit Jungmannův pomník. Den před slavností byl nový pomník v hořejší části obce poblíž kapličky a školy postaven (teprve později byl přestěhován do zahrady rodného domku).

předvečer oslav:

– v hořejší vsi pod skálou se sešlo na 3000 hudlických, jejich příbuzných a nejbližších sousedů
– večer byl po střelbě a ohňostroji zahájen zpěvem hudlického pěveckého spolku Jungmann, hornická kapela zahrála slovanskou hymnu „Hej Slované“
– poté průvod s lampiony prošel za zvuku hudby obcí oběma branami až k rodnému domku Josefa Jungmanna
– zde zapěl spolek kantátu a fűnsterbenská kapela zahrála „Kde domov můj“

slavnostní den:

– již při prvním svitu hřímání střelných ran z hudlické skály zve účastníky na shromaždiště pod hudlickou skálou
– z okolních křivoklátských lesů za zvuků kapel přichází ze širokého okolí v nevídaném množství a pestrosti vesničané, dputace nejrůznějších spoků, družičky a další hosté.
– hosty pražské a přicházející od Berouna vítal u dolejší brány starosta obce Václav Straka.
– o 11. hodině vyšel průvod ze shromaždiště , po průvodu obcí se zastavil před Jungmannovým domkem. Vybrané deputace okresních zastupitelů, akademických spolků, dámských spolků, družičky, duchovenstvo a pražští hosté, dva ruští profesoři a j. přistoupili až k domku.
– následoval zpěv kantáty, provolání slávy, uvítací řeč berounského purkmistra
– po uvítací řeči hnul se průvod k Jungmannovu pomníku, který byl dosud zahalen
– v blízké kapličce byla čtena velká mše, při níž zpěvem účinkoval spolek Jungmann
– po církevních obřadech vystoupil starosta křivoklátského okresu Dr. Karlach. Líčil výmluvně úpadek českého národa po Bílé Hoře a zásluhy Jungmannovy o pozvednutí národa z poroby a bláta.
– mezi řečí byl odhalen nový pomník, k němuž pak byly kladeny věnce.
– na závěr četen přípis Maxe knížete z Fűnstenbergů a další pozdravy a telegramy ze všech konců české vlasti
– knížecí kapela zahrála „Kde domov můj“ a průvod se rozcházel.
Po odbyté slavnosti se obecenstvo rozešlo do četných hospod, které byly na návsi i za vsí zřízeny. Část hostů a deputací odvedl farář Zrůbek na faru, část vlastenecký statkář Bubeníček na svůj zámeček. Pohostili je po staročesku skvěle.

Slavnosti Jungmannovy u příležitosti stého výročí narození se konali také ve městech Brandýs nad Labem, Rakovník, Brno, Plzeň a dalších.

Část výstřižku z deníku POKROK č.199 ze dne 21.7.1873: