Hudlická skála

Tam, kde se v obci Hudlicích zastara říkávalo V chaloupkách, protože to byla nejchudší část vesnice, vyrostla nová čtvrť s domky se zahrádkami, alpinkovými skalkami a umělými jezírky. A nad tímto vesnickým sídlištěm, se jako monumentální kulisa tyčí Hudlická skála. Není to přírodní útvar jen tak ledajaký. Je uváděn v učebnicích geologie jako typická ukázka buližníkových skalek, zvaných jinak sluky, nebo cizím slovem monadnoky.

Hudlická skála patří k přírodním zvláštnostem berounského regiónu. Před desítkami miliónů let, v údobí zvaném oligocén, vznikal v Českém masívu peneplén – parovina. Na jejím vytváření se podílely různé exogenní geologické pochody jako eroze – rozrývání a denudace – obnažování. Hlavními činiteli těchto gigantických přeměn zemského povrchu byla především voda a vítr.

Soustavným spalováním v běhu miliónů let, uvolněných hlinitých i horninových částí se měnila tvářnost krajiny, vytvářela se mohutná údolí a na povrch vystupovala celá horstva dříve zakrytá. Ale ani ta neodolala intenzívní denudační činnosti. Zvětráváním a odnosem zvětralé horniny vodou se povrch terénu pozvolna měnil v mohutnou rovinu, z jejíhož povrchu čněly vypreparovány jen ty nejodolnější a nejtvrdší horniny. A takovým způsobem se tedy zrodila celá řada buližníkových skalek. Je možné je sledovat v okolí Hudlic, obce Svatá a na Unhošťsku.

Buližníky jsou starohorního stáří a patří k takzvaným zoogenním křemitým horninám. Znamená to, že obsahují zbytky droboučkých mřížovců – radiolární – a někdy také zbytky křemenitých hub – spongilitů a spongolitů.

Hudlická skála je orientována přibližně na sever-jih. Ve své severní části tvoří nižší táhlý hřbet a v jižní části se rozšiřuje v členitý masív vystupující vysoko nad malým vyvýšeným sedlem, jímž prochází pěšina rozdělující severní a jižní část skály.

Na vrcholu Hudlické skály lze pozorovat mohutnou destrukci a dávný posuv obrovských buližníkových bloků. Tak také vzniklo na severozápadní části skály malé abri – chráněný skalní převis, na jehož severní stěně je patrný velmi zajímavý ohlaz vzniklý před milióny let posuvem ohromné části horniny.

Pod temenem skály na jižní straně je úzký štěrbinovitý vchod do jediné nekrasové jeskyně na Berounsku, která je téměř 12 metrů dlouhá. Vstupní chodbička do této prostory je dost těžko průlezná. Asi po dvou metrech se na pravé straně rozšiřuje ve větší prostoru. Odtud je možné dostat se dvěma směry do zadní části jeskyně, jejíž střed je vyplněn zřícenými bloky i menšími balvany. Jeskynní prostora vznikla v dávných dobách při destrukci vrcholové partie skály. Byla prvně změřena a mapována v roce 1954. Její dno je na mnoha místech pokryto slabou vrstvou splaveného i navátého humusu, v němž se nalézají kosterní zbytky drobných hlodavců recentního původu.

O jeskyni v Hudlické skále zaznamenal berounský profesor Kazda ve své regionální sbírce pověstí vyprávění starého data. V nejzazším koutě jeskyně je kamenný stůl, za nímž prý sedává panna v bílém rouchu a šije košili. Každým rokem udělá jeden jediný steh. Až bude košile došita, přijde konec světa. Kamenný stůl, sedadlo i bílá panna jsou výplodem lidské fantazie.

Jeskyně byla častým eldorádem hudlické dětské drobotiny, která se nejsnáze dovnitř protáhla. Do jeskyně totiž na několika místech vniká světlo z povrchu. Na skálu a snad i do jeskyně chodívali ve svém dětství slavní hudličtí rodáci, ať to byli bratři Jungmannové či Adolf Patera a další. Ti všichni přicházívali na skálu pást ovce, kozy a někdy i krávy. Josef Jungmann zanechal vzpomínku, v níž popisuje, jak dobře a blaze mu bývalo na Hudlické skále, odkud byl a je široký rozhled do kraje i křivoklátských lesů.